Proč jsem anarchista? To je otázka, kterou mě editor dvacátého století požádal, abych odpověděl svým čtenářům. Dodržuji; ale abych byl upřímný, považuji to za obtížný úkol. Pokud redaktor nebo některý z jeho přispěvatelů jen navrhl důvod, proč bych měl být něco jiného než anarchista, jsem si jist, že bych neměl mít problém s argumentem polemizovat. A konec konců tato skutečnost sama o sobě neposkytuje to nejlepší ze všech důvodů, proč bych měl být anarchistou – totiž nemožnost objevit jakýkoli dobrý důvod být čímkoli jiným?
** Následující esej napsal Benjamin R. Tucker a publikoval ji v Dvacáté století, New York, (1892), týdeník pod Hughem O. Letnicemi. „Proč jsem anarchista“ bylo později zveřejněno a dotiskl Joseph Ishill z Oriole Press pro bezplatnou distribuci a je přetištěno zde na Bitcoin.com pro zachování historie. Názory vyjádřené v tomto článku jsou vlastní. Bitcoin.com není odpovědný za jakékoli názory, obsah, přesnost nebo kvalitu v historickém úvodníku. **
Ukázat neplatnost tvrzení státního socialismu, nacionalismu, komunismu, jediného taxismu, převládajícího kapitalismu a všech existujících nebo navrhovaných četných forem archismu je stejnou ranou ukázat platnost tvrzení anarchismu. Kdykoli byl popřen archiv, lze potvrdit pouze anarchismus. To je otázka logiky.
Tímto způsobem ale zjevně nelze uspokojivě uspokojit současnou poptávku po mně. Chyba a proradnost státního socialismu a všechny despotismy, jimž je podobný, se opakovaně a účinně projevují mnoha způsoby a na mnoha místech. Neexistuje žádný důvod, proč bych měl projít touto zemí se čtenáři dvacátého století, i když to vše je dostatečné pro důkaz anarchismu. Předpokládá se něco pozitivního.
Začněte tedy nejširším zevšeobecněním. Jsem anarchista, protože anarchismus a filozofie anarchismu přispívají k mému vlastnímu štěstí. “Ach, ano, kdyby tomu tak bylo, samozřejmě bychom měli být všichni anarchisté,” křičí archisté jedním hlasem – přinejmenším vše, co je osvobozeno od náboženských a etických pověr – “ale vy si kladete otázku; popíráme, že anarchismus přispívá k našemu štěstí. “
Vy, moji přátelé? Opravdu ti nevěřím, když to říkáš; nebo, abych to řekl zdvořileji, nevěřím, že to řeknete, až jednou pochopíte anarchismus.
Jaké jsou podmínky štěstí? Dokonalé štěstí, mnoho. Ale prvotní a hlavní podmínky jsou málo a jednoduché. Nejsou to svoboda a materiální prosperita? Není pro štěstí každé vyvinuté bytosti nezbytné, aby on a jeho okolí byli svobodní a aby on a jeho okolí neznali žádnou úzkost týkající se uspokojování jejich hmotných potřeb? Zdá se to nečinné popírat to, a v případě popření by se zdálo stejně nečinné argumentovat. Žádné množství důkazů o tom, že lidské štěstí vzrostlo s lidskou svobodou, by nepřesvědčilo člověka, který není schopen ocenit hodnotu svobody bez posílení indukcí. A všem kromě takového muže je také zřejmé, že z těchto dvou podmínek – svobody a bohatství – má přednost ta první jako faktor při produkci štěstí.
Byla by to jen špatná omluva za štěstí, kterou by jeden z faktorů sám mohl dát, pokud by nemohl produkovat ani být doprovázen druhým; ale celkově by bylo lepší mnoho svobody a malého bohatství než mnoho bohatství a malé svobody. Stížnost archistických socialistů, že anarchisté jsou buržoazní, je v tomto rozsahu pravdivá a žádná další – že stejně jako jejich nenávist vůči buržoazní společnosti upřednostňují její částečnou svobodu před úplným otroctvím státního socialismu. Za prvé, určitě se mohu dívat s větším potěšením – ne, s menší bolestí – na současný kypící, prudký boj, ve kterém jsou někteří nahoře a někteří jsou dole, někteří padají a někteří stoupají, jiní bohatí a mnozí chudí, ale nikdo není úplně spoutaný nebo úplně beznadějná jako lepší budoucnost, než jsem mohl na ideálním, jednotném a mizerném společenství pana Thaddeuse Wakemana, který je plný, klidných a otrockých volů
Opakuji tedy, že nevěřím, že mnoho Archistů může být řečeno tolika slovy, že svoboda není prvotní podmínkou štěstí, a v takovém případě nemohou popřít, že anarchismus, což je jen jiný název pro svoboda vede ke štěstí. Je pravda, že jsem si tuto otázku nekladl a svůj případ jsem již stanovil. K ospravedlnění mého anarchistického vyznání není potřeba nic víc. I kdyby bylo možné vymyslet nějakou formu archismu, která by vytvořila nekonečné bohatství a distribuovala ho s dokonalou spravedlností (promiňte absurdní hypotézu o rozdělení nekonečna), stále existuje skutečnost, že sama o sobě je popřením prvotní podmínky štěstí by přinutilo jeho odmítnutí a přijetí jeho jediné alternativy, anarchismu.
Ale i když to stačí, není to všechno. Je to dost pro ospravedlnění, ale ne dost pro inspiraci. Štěstí, které je možné v každé společnosti, která nezlepšuje přítomnost v otázce rozdělování bohatství, lze jen stěží označit za blahosklonné. Žádná vyhlídka nemůže být pozitivně lákavá, která neslibuje obě podmínky štěstí – svobodu a bohatství. Anarchismus nyní slibuje obojí. Ve skutečnosti slibuje druhé jako výsledek prvního a štěstí jako výsledek obou.
Tím se dostáváme do sféry ekonomiky. Bude svoboda hojně produkovat a spravedlivě rozdělovat bohatství? To je zbývající otázka, kterou je třeba zvážit. A rozhodně to nemůže být adekvátně zpracováno v jediném článku ve dvacátém století. Je povoleno nanejvýš několik generalizací [sic].
Co způsobuje nerovnoměrné rozdělení bohatství? “Konkurence,” křičí státní socialisté. A pokud mají pravdu, pak se skutečně nacházíme ve špatné schránce, protože v takovém případě nikdy nebudeme schopni získat bohatství, aniž bychom obětovali svobodu a svobodu, kterou musíme mít, ať už či nikoli. Ale naštěstí nemají pravdu. Není to konkurence, ale monopol, který připravuje práci o svůj produkt.
Mzdy, dědictví, dary a hazardní hry stranou, každý proces, kterým získávám bohatství, spočívá na monopolu, zákazu, popření svobody. Úroky a nájemné budov spočívají na bankovním monopolu, zákazu hospodářské soutěže v oblasti financí, popření svobody vydávat měnu; pozemní nájemné spočívá na pozemním monopolu, popření svobody využívat neobsazenou půdu; zisky převyšující mzdy spočívají na celních a patentových monopolech, zákazu nebo omezení konkurence v průmyslových a uměleckých oborech. Existuje pouze jedna výjimka, a to poměrně triviální; Mám na mysli ekonomickou rentu na rozdíl od monopolní renty. To nespočívá na popření svobody; je to jedna z nerovností přírody. Pravděpodobně to s námi zůstane vždy.
Úplná svoboda to velmi sníží; o tom nepochybuji. Ale nikdy neočekávám, že někdy dosáhne úběžného bodu, na který se pan M’Cready tak sebevědomě těší. V nejhorším případě to však bude malá záležitost, která ve srovnání se svobodou nestojí za zvážení, než mírný rozdíl, který vždy bude existovat v důsledku nerovností dovedností.
Pokud tedy všechny tyto metody vydírání z práce spočívají na popření svobody, pak zjevně náprava spočívá v realizaci svobody. Zničte bankovní monopol, nastolte svobodu v oblasti financí, a díky výhodnému vlivu konkurence půjde o úroky z peněz. Kapitál bude osvobozen, podnikání bude vzkvétat, začnou se nové podniky, bude poptávka po pracovní síle a postupně se mzda práce zvýší na úroveň s jejím produktem. A je to stejné jako u ostatních monopolů. Zrušte tarify, nevydávejte žádné patenty [,] sundejte mříže z neobsazené země a práce se okamžitě vrhne a zmocní se jejího vlastního. Lidstvo pak bude žít ve svobodě a v pohodlí.
To je to, co chci vidět; na to rád myslím. A protože anarchismus dá tento stav věcí, jsem anarchista. Tvrdit, že bude, neznamená dokazovat to; že vím. Nelze to však vyvrátit pouhým popřením. Čekám, až mi někdo podle historie, faktu nebo logiky ukáže, že lidé mají sociální přání nadřazené svobodě a bohatství nebo že jim tato přání zajistí jakákoli forma archismu. Do té doby zůstanou základy mého politického a ekonomického vyznání, jak jsem je nastínil v tomto krátkém článku.
Co si myslíte o eseji Benjamina Tuckera o anarchismu? Dejte nám vědět v komentářích níže.