Bitcoin se běžně považuje za skutečně demokratickou formu peněz. Je zajímavé, že se zdá, že existují různá vysvětlení podporující tuto charakteristiku. Alespoň jedna z těchto interpretací navíc způsobila, že někteří pochybovali, zda bitcoin ve skutečnosti stále představuje demokratizaci peněz, nebo zda se během let od svého vzniku snad stal náchylným k méně demokratickým silám. Abychom pochopili, proč je tato pochybnost pochopitelná, přesto nespravedlivá, je užitečné si uvědomit, které dva typy demokracie, které se vyznačují politickými teoretiky, jako je například profesor Cambridgea Johna Dunna [1], se často připisují bitcoinu a proč nejdůležitější z ti dva jsou dodnes velmi nedotčeni.

První hlavní forma demokracie, jak ji oddělil Dunn, je v podstatě formou vlády. Tento typ demokracie je tedy v zásadě spíše technickým postupem než politickou hodnotou. Tento postup v zásadě zahrnuje formování vlády prostřednictvím rituálu volby.

Pokud jde o bitcoiny, tato demokratická vlastnost se běžně připisuje Satoshiho návrhu systému proof-of-work, který by fungoval na základě mechanismu „jeden CPU – jeden hlas“. Ale jak všichni víme, tento demokratický rys ve skutečnosti neobdržel. Vzhledem k zavedení ASIC-těžařů a těžebních fondů má téměř každý, kdo dnes používá bitcoin, ve skutečnosti vůbec nějaký hlas v tomto konkrétním postupu, zatímco ti, kteří ho mají, mají jeden velký.

Ale i když tento proces specializace pravděpodobně do jisté míry oslabil decentralizovanou povahu bitcoinové infrastruktury, mechanismus „jeden CPU-jeden hlas“ by měl být na prvním místě stěží považován za základní ideál podporující bitcoin. Místo toho primárně odráží jednu konkrétní funkci v rámci protokolu: systém proof-of-work. A ačkoli je tato specifická funkce zjevně základní technologickou inovací, protože pomáhá řešit problém dvojitého utrácení, zdá se, že má jen málo společného s ideologií.

Navíc tato charakteristika „demokracie“ jako „většinového hlasování“ je zaprvé dosti omezenou interpretací demokracie. Ideologie demokracie, rozvíjená po staletí prací politických filozofů a vrcholící v americké i francouzské revoluci osmnáctého století, sestává spíše z různých osvícenských ideálů. A tato druhá verze by pravděpodobně měla být považována za důležitější ze dvou typů demokracie, kterou odlišují političtí teoretici, jako je Dunn. Naštěstí je tato hodnota v bitcoinech stále velmi přítomná.

Jedním z těchto inherentních osvícenských ideálů prodchnutých jak demokracií, tak bitcoinem, je pojem rovnost. Tento ideál v zásadě obývá, že všichni muži by měli mít stejná práva podle zákona, a zahrnuje otázky, jako je svoboda projevu a vlastnická práva. To je samozřejmě v bitcoinovém protokolu velmi přítomné. Na rozdíl od bankovních peněz, které lze libovolně cenzurovat (jak ukázala světová bankovní blokáda Wikileaks), není absolutně možné cenzurovat platby pomocí bitcoinu, protože tyto platby nevyžadují prostředníka a doslova se skládají z kryptograficky chráněných informace – čistá a tedy velmi stejná forma svobody projevu, pokud chcete. Z podobných důvodů svévolné konfiskace majetku – jak je vidět na Kypru – jednoduše nepřichází v úvahu, pokud jsou bitcoiny bezpečně uloženy.

Organizační struktura za bitcoinem navíc sama o sobě zaručuje neuvěřitelně vysokou úroveň rovnosti. V zásadě nemá nikdo větší vliv na protokol než kdokoli jiný, ani nikdo nemůže ohýbat jeho pravidla ve svůj prospěch. Ani vynálezce, Satoshi Nakamoto nebo velké zúčastněné strany, jako jsou dvojčata Winklevoss, nejsou schopni změnit bitcoinový kód, aniž by dosáhli shody mezi uživateli. Proto je v ostrém kontrastu s obrovskou mocí, kterou finanční lobbistické skupiny vykonávají nad měnovou politikou mnoha národů, nebo se zjevným stavem současných superbanek příliš velký na selhání, každý uživatel bitcoinů je skutečně stejný jako síť.

Ideálem je druhá neodmyslitelně důležitá zásada, která je základem moderní západní demokracie lidová suverenita. Základním principem této zásady, která sahá až do sociální smlouvy Thomase Hobbese, je legitimizace právního státu se souhlasem.

A bez ohledu na legitimitu nebo vhodnost této smlouvy týkající se současných národních států provádějí centrální banky své operace přinejlepším s pochybným souhlasem. Nejen, že jsou záměrně odstraněni z demokratického politického procesu (v některých případech – například v EU – dokonce doslova), ale pouze malý zlomek populace chápe, co tyto instituce dělají.

Kromě toho překračuje sebemenší záblesk pochybnosti, že soukromé banky s naším souhlasem vůbec nespravují peněžní zásobu. A ano, zvládají obrovské množství naší peněžní zásoby – mnohem víc, než si většina lidí uvědomuje. Na rozdíl od populární mylné představy banky ve skutečnosti nepůjčují peníze vydané centrální bankou; ani nepřímo, jak naznačuje model multiplikátoru peněz. Místo toho ve skutečnosti sami vytvářejí peníze jako úvěr. [2] Soukromé banky však vůbec nejsou odpovědné veřejnosti, jak jasně ukázal absolutní nedostatek stíhaných bankéřů v důsledku finanční krize. Abych to řekl na rovinu: náš současný peněžní systém si z populární suverenity dělá absolutní výsměch.

Bitcoin, na opačné straně spektra, doslova existuje kvůli souhlasu jeho uživatelů; pokud by nesouhlasili s pravidly protokolu, nepoužili by jej vůbec. A toto použití je zase to, co dělá tuto měnu samotnou cennou. Bitcoin by koneckonců nebyl ničím jiným než zdrojovým kódem bez jeho uživatelů. Bitcoin ve skutečnosti ani neřídí naším souhlasem, skutečně existuje naším souhlasem.

Nespokojení uživatelé bitcoinů se mohou jednoduše rozhodnout odvolat svůj souhlas a možná zavést novou měnu. A to se ve skutečnosti už samozřejmě stalo několikrát. Nespokojeni s těžebním algoritmem bitcoinu někteří opustili (alespoň částečně) podporu litecoinu. Nespokojeni s „plýtváním“ energií bitcoinů, někteří odešli (alespoň částečně) podporovat Peercoin. A jelikož nejsou spokojeni s komunitou bitcoinů, někteří odešli (alespoň částečně) podporovat dogecoin. Mnoho dalších by v budoucnu mohlo svůj souhlas s bitcoinem odvolat, jen aby jej převedli na altcoin, který podle nich představuje. Mohou hlasovat nohama.

A konečně, třetí a pravděpodobně nejdůležitější politická hodnota, která je základem moderní západní demokracie, je zásada samospráva. A není příliš namáhavé tvrdit, že organizační struktura programování s otevřeným zdrojovým kódem je zdaleka nejlepším způsobem, jak se mohou obyčejní lidé organizovat, jaký kdy vymysleli. Kdokoli může nejen přispívat k pravidlům – kódu – systému, ale tato moc nemusí být ani přenesena na kohokoli jiného, ​​aby to fungovalo. S bitcoiny nyní poprvé nemusíme delegovat malou skupinu lidí, kteří by řídili zbytek, ale místo toho můžeme tuto moc přenést na univerzálně ověřitelný otevřený zdrojový kód, napsaný pro lidi. Jedná se o skutečně revoluční formu samosprávy.

Samozřejmě, někteří z nejchytřejších dnes žijících ekonomů tvrdili, že to ve skutečnosti není dobrá věc. Podle nich by peníze neměli být vůbec spravovány lidmi. Věří, že s penězi by měli pečlivě hospodařit odborníci, aby se například stabilizovala jejich hodnota nebo aby se zaručila ekonomická prosperita. Podle těchto ekonomů, pokud mají mít lidé v tomto ohledu nějaké slovo, měl by to být nanejvýš velmi nepřímý vliv.

Ale Hádej co. To je přesně to, o čem argumentovali někteří z nejchytřejších politických myslitelů předchozích období – včetně lidí jako Platón, Montesquieu a Hobbes – o samotné demokracii. Všichni očekávali, že společnost skončí ve strašlivém nepořádku, pokud si vládní moc nebude alespoň částečně vyžadovat nějaký typ autokratického vedení. Až do 19. let byl pojem „demokracie“ vlastně okrajovým slovem, jen jej udržovali „bezohlední a nenapravitelní disidenti“, jak řekl John Dunn: „Ti, kteří se tak rozhodli, se umístili daleko za hranice politických život, na okraji intelektuálního života prakticky všech jeho současníků. “

Zní to pozoruhodně dobře, že??

Zdroje:

[1] John Dunn, Osvobozování lidí: Příběh demokracie (Londýn 2005). (Závěrečné citace na str. 71.) [2] Paul Sheard, „Opakujte po mně: banky nedělají a nemohou„ půjčovat “rezervy“ (New York 2013). (PDF)